Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pohádka o Sněhurce

Uprostřed lesa na paloučku,
   Sněhurka a sedm kloučků,
   velkých jako pípa štěně,
   žijou si tam spokojeně.
  
   Když jednou těch sedm zmetků
   šlo zas plnit pětiletku,
   na chaloupku kdosi buší,
   Sněhurka však nic netuší.
  
   Před chaloupkou stojí babka,
   v ruce hůl a v krosně jabka,
   a na hlavě zpod čepice,
   vykukuje bradavice.
  
   „Kúp, ceruško, jabko rudé,
   když zaváháš, už nebude.
   Ber to jabko!”
řekla můra.
   „A naval mi za něj bůra!”
  
   Jabko přímo láká k snědku,
   Sněhurka jí dává pětku.
   „Tady máte,” špitla tížko,
   „zbytek máte jako dýško.”
  
   Zakousla se, chválu pěje,
   vše se točí, vše se chvěje.
   „To je vražda!” tiše hlesla,
   na kovral v předsíni klesla.
  
   Trpajzlíci už jsou tady,
   Sněhurčiny bujné vnady,
   ztratily svůj žár a teplo.
   „Vožrala se zas, pometlo!”
  
   „Kdepak špitám, už je po ní!”
   Brumla, předák, slzy roní.
   „Do Zlína hned zajedu,
   a vyjednám to na středu.”

  
   „Kremaci ne! Nech ji tady,
   pojď se najíst, šilhám hlady.
   Načpak asi máme vědu,
   necháme ji u nás, v ledu.”

  
   Otrávená prudkým jedem,
   obložená suchým ledem,
   k smrti krásnější než kdysi,
   bledost jí zvýraznila rysy.
  
   Přešly roky, sedm zmetků
   plní další pětiletku.
   Na chaloupku kdosi buší.
   Fešák, hrozně mu to sluší.
  
   „Otevřete, hola, hola!”
   marně do okénka volá.
   „Nikde ani živá duše,
   jsou snad hluchý?!”
praví suše.
  
   Klika cvakla, dveře letí,
   jinoch vchází do dveří,
   na kovralu dívka krásná,
   vlastním očím nevěří.
  
   „Vzbuď se, panno!” jinoch šeptá,
   políbil jí bílou líc,
   vzdychla, špitla: „Dál mě líbej,
   a přitul se ke mně víc!”

  
   Polibků je víc a více,
   sladkých jako s včelím medem,
   pak se spolu milovali,
   obloženi suchým ledem.
  
   Schváceni tou denní prací,
   trpajzlíci se zas vrací.
   „Eh, co v chaloupce se děje,
   že se od základů chvěje?”

  
   Šmudlu pošlou coby zvěda,
   „Vetřelcovi budiž běda!”
   Zvěd už zpátky rychle běží,
   druhý dech popadá ztěží.
  
   „Chlapci, Sněhurka zas žije,
   avšak kdosi nám ji bije!
   Divné na ní zkouší chvaty,
   rozerval už na ní šaty!”

  
   „Chlapi, za mnou!” Brumla velí,
   hned z chaloupky princ nahý letí,
   Sněhurka však vzteky prská:
   „Táhněte, vy cházko mrzská!”
  
   Místo díků, lásky vřelé,
   nakopla je do prdele.
  
   Přešly roky, na paloučku,
   dívka chová sedm kloučků
   a šeptá jim slova sladká
   - Sněhurka, svobodná matka!


 


 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmmm

(dodyyy, 7. 4. 2008 17:48)

celkem fesny:-D taze gooooooooooooooooooood